Travel Blog

Tour du Mont Blanc – legenda, která stále žije

By in Cestovní blog

Horace-Bénédict de Saussure by se asi upřímně divil, jak se za ta léta změnil Mont Blanc, jeho milovaná hora. Kdysi jen těžko prostupnou divočinou bez jakýchkoliv cest, proudí dnes davy turistů, vysokohorských běžců a i když to zní poněkud šíleně, potkáme zde i cyklisty.

Prvenství, které málokdo zpochybní

V Evropě je nespočet nádherných horských oblastí, kde je možné uskutečnit nejen jednodenní výlety, ale i dlouhé horské treky. Málo která oblast se ale může pyšnit takovou popularitou a věhlasem jako Savojské Alpy v okolí Mont Blancu.
Horace-Bénédict Saussure, švýcarský vědec a milovník hor, obešel Mont Blanc za svůj život hned několikrát. Bílá mohutná hora ho fascinovala natolik, že vypsal bohatou odměnu pro člověka, který najde cestu na její vrchol. Jeho sen mu splnil Jean Jasquies Balmat v roce 1787.
H. B. Saussure však nebyl jedinou významnou historickou osobností fascinovanou magickou přitažlivostí zdejších kopců. Kolem nejvyšší hory Evropy se ve svých dobách procházely a inspiraci hledali takové osobnosti, jako byl Victor Hugo, Chateaubriand, Alexandre Dumas a řada dalších.
Horský trek zvaný Tour du Mont Blanc získal svou dnešní podobu v roce 1955, kdy se ustálila tzv. „klasická Tour“ a byla vyznačena i většina tzv. variant. Údaje o celkové délce treku se ale stále různí. Informační zdroje se ale většinou shodnou na délce mezi 160 – 180 km. Uváděné převýšení se pak blíží úctyhodným deseti kilometrům. Celá trasa vede malebnou krajinou Savojských Alp a prochází třemi státy. Jedná se sice o uzavřený okruh a je tak nezáleží, kde zahájíme svou pouť, ale většina turistů začíná své putování ve francouzském Chamonix. Cesta pak přes několik sedel vstoupí do Itálie, Švýcarska a nad horským letoviskem Argenitère se vrací zpět do Francie. Krajina a výhledy se mění každým dnem a celý okruh tak skýtá neopakovatelnou možnost poznat Mont Blanc v celé jeho kráse a divoké jedinečnosti z bezpečné vzdálenosti turistických stezek. Mont Blanc, Monte Bianco nebo také např. „Monarcha“, má nejméně dvě výrazné tváře. Do Francie zhlíží z oblačných věčně zasněžených výšek třpytících se ledovců, zatímco italské svahy vynikají rozeklanými skalami a divoce rozbitými ledovci.
Legendární vysokohorský přechod zvaný „Tour du Mont Blanc“ je považován za nejkrásnější vysokohorský trek v Evropě a dostal se dokonce i na seznam nejatraktivnějších přechodů na světě.

Chamonix a Polední jehla

Chamonix je malé městečko v údolí říčky L´Arve. Ideální lyžařské podmínky a přítomnost nejvyšší hory Evropy z něj postupně udělaly známé turistické centrum světového významu. V roce 1924 se zde konal v rámci letní olympiády v Paříži i tzv. „týden zimních sportů“, který byl o rok později při zasedání olympijského výboru v Praze uznán jako první zimní olympiáda v historii.
Procházku městem pravidelně začínáme u sousoší J. J. Balmata a H. B. Saussure. „Davide, tak který ten velký kopec je TEN Mont Blanc?“, zní nejčastější otázka, kterou dostávám od svých přátel. Ten, ten nebo třeba tamten?“, ukazují ve stejném směru jako socha slavného Balmata. „Tam v dálce, ten nejmenší sněhový brdek!“, zasněně koukám přes ledové pláně. „To není možné, to je přeci ten vůbec nejmenší kopec?!“, nevěřícně kroutí hlavou přátelé. „To je sice pravda, ale ten kopec je taky nejdál“, upřesňuji.
Od sousoší J. J. Balmata a H. B. Saussure se přesouváme k dolní stanici lanovky na Aig. du Midi. Je chvíli před polednem a fronta na lanovku na asi nejznámější vyhlídkový vrchol oblasti povážlivě narůstá. S jednou mezistanicí a přestupem vyjíždí gondola až do výšky 3842 m. Do první gondoly se vejde 80 cestujících – opravdový nefalšovaný mezinárodní koktej. Vedle Francouzů, Italů, Švýcarů dominují třeba i Japonci nebo bohatí Rusové. Po pravé straně obdivujeme trhlinami a séraky rozbrázděný Bossonský ledovec a závratnou rychlostí se blížíme ke stěně Aig. du Midi – Polední jehle. Při každém přejezdu se kabinkou ozve „Áááá!“, ve chvíli, kdy se gongola výrazněji zhoupne. Druhý úsek je už bez podpěr a kabinka letí kousek nad skalní stěnou. Dopoledne je možné zahlednout i horolezce, kteří na předních hrotech maček a za podpory dvou cepínů stoupají příkrou ledovou stěnou na Aig. du Midi.
Během asi třiceti až čtyřiceti minut stojíme na první vyhlídkové terase a sledujeme údolí říčky L´Arve, Chamonix, Les Houches a monumentální Bossonský ledovec pohledem kavčí žlutozobých, kterých tu létá požehnaně. Ovšem ten nejočekávanější pohled se nám otevírá v jižním směru. „Tak přátelé“, zahajuji zevrubný popis okolních kopců, „ To je ON, mého srdce …!“, ukazuji téměř přesně na jih, na výrazný sněhem pokrytý vrchol, k němuž vedou z Francie dvě cesty – tzv. „normálka“ přes Aig. du Goûter a bivakovací chatu Vallot a druhá stoupá ze sedla Col du Midi pod námi svahy Mont Blanc du Tacul a Mont Moudit. Normálka je za hezkého počasí přelidněná a projde ji více než 300 lidí denně. Neznamená to ale, že všichni dosáhnou vrcholu. Sníh, mráz, vítr a nadmořská výška, nedostatek zkušeností nebo mizerná fyzická kondice, donutí k návratu vysoké procento turistů.

Grotte de la Mer de Glace – turistický kýč

Při návratu z Aig. du Midi vystupujeme na mezistanici Plan de I´Aiguille a po pohodlné traverzové cestě zvané „Grand Nord Balcon“ pokračujeme k ledovci Mer de Glace, druhému nejdelšímu ledovci Alp. Udává se, že se zhruba 14 km dlouhé tělo ledovce pohybuje rychlostí 40 cm/rok.
Od roku 1946 bývá v těle ledovce každé jaro znovu prořezávána populární ledová jeskyně. Místo je pohodlně přístupné díky unikátní ozubnicové dráze, která začíná v Chamonix. Trať byla vybudována v letech 1897 až 1908. Pohled na ledovec Mer de Glace, ztékající ve stínu takových horských velikánů jako je Grandes Jorasses, je vskutku impozantní. Na chvilku zapomínáme na shon a hluk kolem a alespoň v myšlenkách vzdáváme hold prvním alpinistům, kteří hledali cesty na vrcholy, které i v moderní době budí respekt a jsou stále velmi vážnými lezeckými cíly.
Sestup k ledové jeskyni dnes usnadňuje lanovka. Nastupujeme do malých gondol ve tvaru červených vajíček a sjíždíme nad již zmiňovanou jeskyni. Poslední výškové metry scházíme po ocelových můstcích. Mrazivě chladivé přítmí nitra ledovce je spoře osvětleno různobarevnými světly a chvíli trvá, než si naše oči přivyknou na šero. Na malém prostoru zde potkáme nejen profesionální fotografy, kteří fotí japonské turisty, ale také barmany nabízející nespočet chlazených nápojů podávaných přímo z ledových barů.
Lanovka nás vyváží zpět k vláčku a společně s ostatními výletníky se vracíme do stanice Gare du Montevers v Chamonix. „Ty, to je skvělé“, pochvalují si kamarádi vymakaný systém turistické dopravy, „koupíš si zpáteční lístek na Midi za 40 Euro a když vystoupíš na mezistanici, platí ti to i na tento vláček!“

Konečně na cestě – aneb s mulou v zádech

Naše putování kolem masívu Mont Blancu začíná v malém městečku Les Houches, vzdáleném necelých 10 km od Chamonix. Cesta se vine v serpentinách a po dvou hodinách vychází do zeleného sedla Col de Voza, odkud chvíli pokračuje podél Tramway du Mont Blanc, jedné z neznámějších ozubnicových tratí v Evropě. Elektrická dráha začíná v La Fayet a končí po 12 km ve stanici Glacier de Bionnasay (Nid. d´Aigle) ve výšce 2372 m. Pravidelné spoje vozí od roku 1906 turisty a horolezce k nástupu na klasickou výstupovou cestu na Mont Blanc. Až do roku 1956 zde jezdily parní lokomotivy. Současné elektrické soupravy dosahují rychlosti až 20 km/h.
Pod svahy nepřehlédnutelné čtyřtisícovky Aig. de Bionnassay stoupáme do sedla Col de Tricot. „Jé, ty ovce jsou nějak dotěrné!“, stěžuje si kamarádka, zatímco odhání berana, který strká hlavu do batohu a dobývá se k její svačině. „Jsou prostě na lidi zvyklí“, vysvětluji. Travnaté svahy jsou porostlé pěnišníky a pofukuje příjemný větřík, který zmírňuje dopad jinak úmorného srpnového slunce.
Budovy farmy Chalets de Miage se při pohledu ze sedla Col de Tricot ztrácí v hlubokém údolí ve stínu ledovci pokrytého hřebene Dômes de Miage. „To mám jako slézt až támhle dolů?!“, slyším za sebou kamaráda. „Nejenom tam dolů k hospodě, ale také ještě asi 45 minut do kopce a pak už jen pořád dolů do kempu“, popisuji zbytek cesty prvního dne. „Přátelé, za studeným pivem, vzhůru dolů!“, začínáme klesat. Jednou z příjemných výhod tohoto treku je mimo jiné i množství horských chat s možností občerstvení. Zdroje pitné vody jsou u každé chaty nebo v jejich výčepech.
Ne každý si chce vše nést na svých zádech a tak podnikaví horští průvodci nabízí nejen své odborné služby a vedení skupiny, ale také dopravu zavazadel na hřbetě koní nebo mul. Skupina většinou postarších turistů pak vytrvale šlape za zadkem koně, na jehož hřbetě se houpají červené vaky s věcmi.

Víno, sýry a osel – mile vražedná kombinace

Vyhlídkový, 2756 m vysoký, vrchol Téte Nord des Fours poskytuje naprosto jedinečný výhled na Mont Blanc. Od hlavní cesty to není daleko, a přesto sem moc lidí nechodí. Chvilka samoty neuškodí a výhled od informační tabule bývá nezapomenutelnou odměnou.
S Mont Blancem v zádech sestupujeme na rozlehlé veřejné tábořiště v Les Chapieux. Vedle velké plochy na táboření zde najdeme i malý hotýlek, informační kancelář, toalety a co je nejdůležitější, prodejnu čerstvých sýrů. „Tak přátelé, vyrážím na exkurzi do sýrárny“, informuji kamarády. Chvilku mi trvá, než se v malé potemnělé místnůstce rozkoukám. Na stěnách visí dřevěné regály, přede mnou stojí prosklený chladící pult s kozími sýry a na malém stolečku přede mnou leží velký bochník Beaufortu. Volba je jasná: „Prosil bych 25dkg Beaufortu a lahvinku červeného vína.“ A protože kamarádi mají podobné chutě, čeká nás velmi příjemný večer.
Při cestě zpět ke stanu si v ohradě vedle ovcí a koz všímám i jednoho osla. Většina savců má potřebu pravidelného spánku. Problém tohoto kusu byl v tom, že jeho potřeba skončila kolem čtvrté hodiny ranní. Jeho hlasité „ÍÍÍááá, ÍÍÍááá!“ mne dohánělo k naprostému šílenství a myšlenkám na tichou vraždu onoho tupého a bezohledného zvířete. Pokus umlčet agresora jídlem selhal a tak nezbylo než zahájit den dříve.

Sviští orgie

„Svišť, támhle je svišť! A pořádný!“, slyším před sebou. Začínám kamarádům závidět jejich malé kompakty bez výměnných objektivů. Při podobných akcích musím nejprve sundat batoh, vyměnit objektivy a teprve potom vyrazit na lov. Plíživým krokem se přibližuji ke své kořisti a dělám, že neslyším rádoby vtipné poznámky přátel o „slavném lovci Pampalinim“. „Počkejte, až ty fotky uvidíte!“, honí se mi hlavou. Chvíli běhám po louce a poslouchám své rozesmáté kamarády, kteří mě pobaveně navigují a sdělují mi, kde se objevil další, k focení, vhodný exemplář jinak plachého hlodavce.
Jsou místa, kde člověk sviště skoro vyhubil, zde je jich ale nepočítaně. Stačí se jen rozhlédnout a chvíli se zastavit.

Opravdové třešinky na dortu

Každý trek mívá své vrcholy, třešinky, prostě místa a pohledy, na které se nezapomíná. Jedinečnost Tour du Mont Blanc spočívá v tom, že těch „vrcholů“ je hned několik a jsou rovnoměrně rozloženy do celého průběhu horského putování. Za jistou třešinku bychom mohli považovat i výhled z Aig. du Midi a následnou návštěvu ledové jeskyně ledovce Mer de Glace, ale tyto výlety neleží na klasické trase Tour ani na žádné z jejích četných variant. Na první pořádné panoramatické výhledy na Mont Blanc a další velevýznamné kopce nejvyššího hřebene Alp si musíme počkat až do Itálie. Od jezera Lac Combal není za hezkého počasí nutné sestupovat do údolí Val Veny a přejíždět do Courmayeru hromadnou dopravou, ale je možné zahájit výstup do sedla Col Chécrouit. Cesta stoupá zpočátku lesem, ale postupně se otevírá pohled na ledovec Glacier du Miage, blankytně modré jezírko Lac du Miage vklíněné mezi morénu ledovce, jeho mohutné čelo a skály a nad tím vším se vypíná impozantní stěna Mont Blancu rozbrázděná visutými ledovci a divoce rozeklanými skalními žebry. Tatam je bíle zářící krása dalekých plání, zde dominují příkré stěny a nebezpečně rozbité ledovce.
„Jé, děcka!“, volá nadšeně kamarádka, „ten kopec je tak blízko, že si snad na něj můžu i sáhnout!“, a natahuje nadšeně ruku k hoře. „A to počkejte zítra“, lákám kamarády, „to nás čeká hřeben Mont de la Saxe! Tam ty výhledy stojí taky za to.“
Ráno vyrážíme z italského horského letoviska Courmayeru po uzounkých tmavých uličkách mezi domy čtvrti Saxe a postupně se napojujeme na cestu stoupající k horské chatě Refuge Bertone. Ještě v Courmaeru procházíme kolem sochy italského krále Viktora Emanuela II, který proslul věnováním své honitby v oblasti Gran Paradisa italskému státu. Vznikl tak základ prvního národního parku na území Itálie, jehož území v současné době chrání unikátní populaci kozorožců horských.
První vršky, včetně toho nejvyššího, začínají vykukovat až pod chatou Bertone. Pak už se ale neustále při chůzi po hřebeni otáčíme vlevo a vzad a nemůžeme odtrhnout oči od uhrančivého skalnatého hřebene a ledovců.
Devítidenní putování ukončíme opravdovou lahůdkou. Závěrečná etapa celého okruhu vede z Col des Montets po vyhlášeném Grand Balconu k fotografy opěvovanému jezeru Lac Blanc na horní stanici lanovky Le Flégère. Fascinující panorama začíná na severu mohutným čelem Argentierského ledovce a pokračuje k jihu přes výrazný čtyřtisícový vrchol Aiguille Verte, ledovec Mer de Glace a místy převislou stěnu Grandes Jorasses k „Polední jehle“ Aig. du Midi s lanovku a vyhlídkovými terasami až k samotnému bíle zářícímu Mont Blancu. Pokud ještě nemáte dost, můžete od lanovky na Le Flégère vystoupit na 2525 m vysoký vyhlídkový vrchol Le Brevent. Na zdejších vyhlídkových terasách se opět dostavuje již známý pocit dotyku a splynutí s horou.

Grand Balcon – tam kde vládnou kozorožci

Ani ve snu by mne nepadlo, že na tak frekventované turistické stezce, jako je Grand Balcon nad Chamonix, potkáme divoce žijící velké obratlovce. Oblastí pod jezerem Lac Blanc projde za hezkého počasí spousta lidí. Přesto se stalo pravidlem, že poslední tři roky zde pravidelně potkáváme kozorožce horské.
„Ty, bláho, to snad není možné!“, vylétlo mi z úst při pohledu na samici kozorožce horského a malé mládě, které se páslo vedle ní. „Neutečte mi, prosím!“, honilo se mi hlavou, když jsem hledal v batohu pouzdro s teleobjektivem. Pak už se mě zmocnil ten známý pocit vzrušení při hledání ideálního záběru a pozorování nádherných zvířat. Nakonec jsem se k nim dostal na vzdálenost méně než deseti metrů. „Nefoť, nefoť“, říkal jsem si v duchu, „kdo zase bude třídit a vybírat ty fotky?“. Stejně mi to nedalo a dělal jsem jednu fotku za druhou. Tak nádherný fotografický objekt nemám před objektivem každý den.

Místo závěru

Nejstabilnější počasí bývá obvykle a přelomu července a srpna. Putování po jedné z vyhlášených vysokohorských evropských tras pak končívá většinou po devíti nebo deseti dnech nádherného počasí, nezapomenutelných výhledů a nečekaných setkání. Sladká Francie nezklame. Lahodné červené víno, chuťově výrazný sýr jen doplňují mozaiku chutí, barev a vůní nádherných kopců. Stačí si jen zabalit batoh a vyrazit.

Text a foto: David Hainall, článek vyšel v časopise Travel Focus

Tour du Mont Blanc 2008 Tour du Mont Blanc 2008 Tour du Mont Blanc 2008 Tour du Mont Blanc 2008 0005_Hainall_TMB_pro Travel Focus Tour du Mont Blanc 2008 0007_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0008_Hainall_TMB_pro Travel Focus Tour du Mont Blanc 2008 0010_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0011_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0012_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0013_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0014_Hainall_TMB_pro Travel Focus Tour du Mont Blanc 2008 0016_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0017_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0018_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0019_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0020_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0021_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0022_Hainall_TMB_pro Travel Focus Tour du Mont Blanc 2008 0025_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0026_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0028_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0029_Hainall_TMB_pro Travel Focus Tour du Mont Blanc 2008 0031_Hainall_TMB_pro Travel Focus 0032_Hainall_TMB_pro Travel Focus

Post navigation

Tags: , , , , , , , , , , , , , ,