Travel Blog

Exkurze do moderního středověku. Královská města Marrákeš a Fes

By in Cestovní blog

Ta směsice vůní, pachů, zvuků a pocit přelidněnosti ve stísněném prostoru je přesně to, co jsem hledal. Už s prvními kroky medinou Marrákeše je mi jasné, že dnešní život na ulici má sice své turistické kouzlo, ale v mnohém připomíná ten, který tu lidé vedli ve 13. nebo 14. století.

Letadlo dosedá na marrákešské letiště chvíli před polednem. Roluje až téměř k hlavní budově a tak ten zbytek cesty jdeme pěšky. Hned před letištní budovou je stanoviště taxíků a autobusové linky č. 119. Za 30 dirhamů nás autobus odváží až do centra na náměstí Palace de Foucauld k mešitě Koutoubia. Náměstí Palace de Foucauld volně přechází v Jamae de Fna, jedno z turisticky nejexponovanějších míst v Maroku.

Marrákéšská odysea

Přes den tu stojí několik stánků s občerstvením, obchůdky, potkáváme tu zaklínače hadů a akrobaty. Všichni si nechávají za fotografování platit a turista s velkým foťákem a velkým objektivem, což je bohužel i můj případ, je velmi snadný a v davu rozpoznatelný cíl.

„Hej, ty s tím foťákem,“ huláká na mě jeden ze zaklínačů, kterému se u nohou plazí kobra černá. „Pojď si udělat obrázek!“ Počítám s tím, že mě to bude něco stát, ale když si chlapík řekl o 700 dirhanů, spadla mi čelist. Odmítám za tři fotky zaplatit v přepočtu bezmála 1 700 korun a platím 20 dirhamů a rychle odcházím. „To není pro mne, ale pro Alláha a tvůj šťastný život!“ slyším za sebou a emotivní projev je ukončený jakousi nadávkou, které nerozumím.

Komerční cestování s sebou nese mnoho rizik a jsou věci, které bychom jako turisté prostě podporovat neměli. Normální zaměstnaný Maročan si totiž měsíčně přijde přibližně na 1 800 – 2 200 dirhamů. Otázkou tedy zůstává, zda fotka s kobrou má cenu jednoho měsíčního platu?
Noříme se do křivolakých uliček středověké mediny a nasáváme směsici pachů a vůní. Rázem „cestujeme“ o několik století zpět. Ulice jsou proti přímému slunečnímu svitu chráněné rohožemi nataženými mezi domy a vůně kořeněných jídel se mísí s pachy výkalů a společně se směsicí zvuků a neustálého vykřikování prodejců vzniká neopakovatelná atmosféra.
„Kam jdete?“ ptá se chlapík, který tlačí před sebou moped. „Hledáme koželužny“, odpovídáme. „No, jestli chcete, tak vás tam dovedu,“ ochotně nabízí své služby chlapík s mopedem. „Jo a nejsem průvodce, nechci za to peníze,“ doplňuje.
Proplétáme se uličkami a míříme k severní bráně. Ahmed, náš samozvaný průvodce, telefonuje. Jak jsme pochopili později, upozorňoval svého kamaráda, že vede turisty. Najednou dostáváme do ruky větvičku máty a může začít exkurze. Podobně jako ve Fesu, i zde pracují po generace rodiny cechu barvířského a koželužského a umění svého řemesla předávají z otce na syna.
„Teď jsme v jedné už málo používané dílně,“ zahajuje své povídání Ahmed, „většinou tady vyčiněné kůže dosušujeme.“ A opravdu, na dvorku se válí a suší nespočet velbloudích, kozích a jehněčích kůží. Ulicí se line nepříjemný zápach z louhovacích činidel smíchaných s holubím trusem a začínáme blahořečit snítku máty u nosu.

Ahmed nás vede na střechu jednoho u protějších domů a najednou se otevírá pohled na celý areál koželužen. V odpoledním vedru už pracuje jen pár mužů a spíš už jen uklízejí. Pracovat se tu začíná brzy ráno a po poledni už jsou vedro a zápach nesnesitelné.

Přírodní barviva byla postupně nahrazena chemickými. „Používáte při práci nějako ochranné pomůcky?“ ptám se možná trochu hloupě. „Proč?“ ptá se nechápavě, ale výmluvně Ahmed. Není divu, že zdejší dělníci umírají brzy na nejrůznější nemoci.
„Pojďte, ukážu vám ještě dílnu, kde dál kůži zpracováváme,“ ukazuje Ahmed a nám je jasné, že nás čeká povinná návštěva obchodu. Marně vysvětlujeme, že máme před sebou šestidenní přechod Vysokého Atlasu a že všechny ty kožené nádherné věci prostě nemůžeme tahat. Nakonec musíme zaplatit každý 50 dirhanů za prohlídku. Holt nebyl byznys, tak alespoň bude výdělek za průvodcovské služby.

Vracíme se na náměstí Jamae de Fna. V pozdním odpoledni a večer se mění v jedno velké tržiště se spoustou kouřících stánků s občerstvením, čerstvou pomerančovou šťávou, suvenýry. Vedle stojí nebo sedí skupinky muzikantů, kteří předvádějí své umění hry gimbri (dvou až tří strunné kytary), akrobaté i lidoví vypravěči. Všichni tak vytvářejí neopakovatelnou atmosféru velkého společenského hemžení.

Království rukodělné výroby

Fes se může pochlubit hned několika prvenstvími, která jinak nemají v Maroku obdoby. Je sice až třetím největším městem v Maroku, ale zato je bezkonkurenčně nejstarším ze všech čtyř královských měst. Město bylo založeno Mulavem Idrissem I. už v roce 789.

Sedíme na terase hotelu Cascade na okraji vyhlášené mediny poblíž bran Bab Mahrouk a Bab Boujeloud nedaleko od Merenidských hrobek. Ahmed, majitel hotelu, se nám nabízí jako licencovaný průvodce a slibuje cestu po méně frekventovaných uličkách a návštěvu rukodělných dílen, kterými je Fes vyhlášený. Vybrané dílny kontroluje stát pomocí svých úředníků, kteří takové dílně a výrobkům, které v nich vzniknou, udělují certifikát kvality.
Po krátké poradě podléháme lákavé nabídce vidět za 300 dirhamů „jiný Fes“ a vyrážíme na procházku uzounkými uličkami. Hlavní turistické okruhy jsou v jinak nepřehledných uličkách značené různobarevnými značkami pověšenými na křižovatkách.
Prodíráme se davem turistů a odoláváme nabídkám různých obchodníků. Připadám si jako v Babylonu při zmatení jazyků. Obchodníci na nás pokřikují povětšinou anglicky nebo arabsky, zatímco kolem sebe slyšíme francouzštinu, angličtinu, němčinu, maďarštinu, ruštinu i tradiční japonštinu.
Postupně procházíme kolem hrobky Moulaye Idrisse II., významného a osvíceného vládce města. Tradičně se sem chodí modlit hlavně ženy, které věří, že jim tento světec pomůže vést šťastný manželský život.

Prohlídka historických pamětihodností končí u medresy Bou Inania, poslední z medres, které nechali vystavět bohatí vládci z dynastie Merenidů. Další významnou univerzitní kolejí ve městě je medersa El Attarin, postavená v roce 1 325 sultánem Abou Saidem.
Konečně nás čekají slíbené dílny. Intenzívní zápach v ulici dává tušit, že se blížíme ke koželužnám a barvírnám kůží. V uzounké uličce se přetlačujeme s tlustými Holanďany. Opět dostáváme větvičku máty a dostáváme pokyn, abychom šli až nahoru na terasu.
I když doba pokročila a jsou k dispozici moderní přípravky a technologie, práce mistrů koželuhů a barvířů se od 16. století, kdy Fes převzal od Cordóby status předního zpracovatele kůže, příliš nezměnila.

Jako louhovací činidlo se kdysi používala moč různých zvířat, ale stále se do těchto směsí přidává holubí trus a to je pravděpodobně příčina charakteristického zápachu. Používaná barviva jsou čím dál tím více používaná ve formě chemických přípravků.

Ve feských koželužnách a barvírnách pracuje již po generace více než 450 rodin, které své vědomosti a dovednosti předávají z pokolení na pokolení. Staré mistry koželuhy a barvíře ale pod sebou nevidíme, většinou z pozadí kontrolují a hlídají celý proces.
Postupně nás Ahmed vede přes prodejny koberců, přehozů až do prodejny s přírodní kosmetikou. Obchody nás ale nezajímají, a tak se po menší hádce s Ahmendem rozloučíme a už sami míříme k Merenidským hrobkám. Říká se o nich, že poskytují nejkrásnější výhled na město a je to bezpochyby pravda.

V současné dobře Merenidské hrobky představují rozpadající se ne úplně zřetelnou skupinu rozvalin. Dnes už nikdo přesně neví, která z vládnoucích dynastií je nechala postavit. Ty tam jsou výrazně barevné nápisy na zdech, které upoutaly Lea Afrikana při jeho cestě Marokem. Každopádně se jedná o místo, kde člověk alespoň na chvíli zapomene na shon a stísněnost uliček pod sebou.

Nevynechávejte královská města

Pro milovníky nebetyčných hor, přírody, pouští a vůbec pohybu v divoké přírodě často bývají města na okraji zájmu. Přesto nebo snad právě proto by v případě Maroka neměla na programu žádné cesty chybět jejich návštěva.
Velmi barvitým způsobem doplňuji bohatou mozaiku zážitků a dokreslují celkový obraz o nádherné zemi. Vždyť i to smlouvání o ceně, odmítání nesmyslných nabídek obchodníků, všemožné pachy a vůně mísící v jednu univerzální stopu, která v nás zůstane dlouho, k této zemi prostě patří. Vždyť ne každý den se můžeme podívat „středověku“ do tváře!

 

Text a foto: David Hainall, článek původně vyšel na idnes.cz 13. 6. 2013

Post navigation

Tags: , , , , , , , ,