Travel Blog

Erg Chebi – a bubny Berberů stále znějí!

By in Cestovní blog

Čekal jsem divočinu, prašnou cestu skrz kamenité předhůří Saharského Atlasu, možná také návěje písku na silnici, a místo toho je tu skvělá asfaltka! Ale to velké pískoviště zvedající se nad Merzougou vlevo od nás je až neskutečně magické a tajemné. Oranžově žlutá barva ostře kontrastuje s fádní, šedočernem okolní kamenité pouště. Máme před sebou necelé dva dny v pouštních dunách Erg Chebi. Čekal jsem hodně, ale výsledek byl mnohem lepší! My tam byli a vrátíme se tam.

 Merzouga – vesnice na konci světa

Vesnice Merzouga v hloubi nehostinné kamenité pouště, nad kterou se zvedají snad nejznámější písečné duny Erg Chebi, se nachází v jihovýchodním Maroku. V okolí jsou dvě, na zdejší poměry, větší města. Rissany, vzdálené asi 35 km a asi 55 km vzdálený Erfoud. Na alžírské hranice vzdálené necelých 50 km, je to také co by kamenem dohodil a zbytek došel. V okolí dun je v okruhu do 15 km ještě několik menších vesnic.

Merzouga žije hlavně z turistického ruchu a těží z věhlasu, který ji dává Severoafrická rallye nebo třeba několik reklamních spotů firmy Renault. Díky turistickým průvodcům, kteří lokalitu náležitě vychvalují, nechybí tato destinace v programu snad žádného cestovatele. Merzouga se mimo jiné pyšní i největšími zásobami podzemní vody v Maroku.

Zastavujeme u malého hotýlku „Auberge Camping La Tradition“ na samém okraji písečných dun. Otáčím se zády k budově a přímo přede mnou se zvedá jedna z největších dun v Maroku. „Do pytle, to je pískoviště!“, nevěřím svým očím. Pískový krtinec se totiž zvedá do výšky přes 160 m. „Davide“, bere mě za ruku náš skvělý řidič Mohamed, „pojď, představím tě majiteli hotelu. Je potřeba udělat business.“ „Jasně, málem bych zapomněl“, bručím si pod fousy, „obchod je na prvním místě“, a odkládám foťák. Na stole v hotelové hale už stojí konev s čajem, skleničky a talíř s oříšky a mandlemi. Netrvá to dlouho a naše představy o programu a finanční náročnosti se nakonec setkávají a můžeme vyrazit.

S velbloudy je to stejné jako s lidmi, každý je jiný!

Velké batohy zamykáme v jednom z hotelových pokojů a se sebou si na zbytek dne, noc a část zítřejšího dopoledne bereme jen oblečení, spacák, tři litry vody a fotografickou techniku. „Pojď“, gestikuluje Ahmed, „tebe si posadím jako prvního!“ Jsem trochu nesvůj, chtěl jsem fotit a místo toho dostávám instrukce jak a kde se držet. Kousek za mými zády stávkuje jedno zvíře a odmítá stažení smyčky provazu přes dolní čelist a vydává hlasité hrdelní zvuky a snaží se utéct. „S velbloudy je to stejné jako s lidmi“, směje se Ahmed, „každý je jiný! A teď dej pozor“, upozorňuje, „hodně se to zhoupne.“ a držím se hrazdičky před sebou a najednou jsem přes dva metry nad zemí a nechce se mi spadnout. Netrvá dlouhou a sedí i zbytek výpravy a můžeme vyrazit.

Chvíli mi trvá, než si zvyknu na zvláštní houpavou chůzi velblouda jednohrbého, který je ze své přirozenosti mimochodník. Znamená to, že při chůzi kráčí oběma levýma nebo oběma pravýma nohama zároveň. Velbloud jednohrbý bývá také často označován jako dromedár. Ve volné přírodě byl tento savec již vyhuben a žije již jen ve zdomácnělé formě. Původní byl pravděpodobně v zemích současné severní Afriky a Arábie. Mezi přirozené biotopy dromedárů patřily polopouště, pouště a suché stepi. Typickým znakem tohoto majestátního korábu pouště je hrb na hřbetě, který jej chrání před přímým sluncem. Z tuku v něm obsaženém se uvolňuje energie a voda. Životu v nehostinných podmínkách se přizpůsobil dokonale. Během dlouhého období bez vody může bez následků ztratit až 27% své hmotnosti. Tuto ztrátu hravě vyrovná během 10 minut, kdy najednou vypije velké množství vody.

Západ slunce, bubny Berberů a nebe plné hvězd

Pomalu se noříme do hloubi písečných dun. Je vidět, že karavany s turisty tudy chodí poměrně často. V písku před námi je požehnaně stop. Rozhodně nemám pocit divočiny a odlehlosti civilizace, ale nevím, jak bych dokázal sám v téhle čarokrásné krajině přežít. Věčný vánek přenáší zrnka písku a vytváří stále nové originální tvary, které s klesajícím sluncem a prodlužujícími se stíny nabírají nebývalé plasticity. Snažím se nedržet hrazdičky před sebou a fotografovat. Moc mi to ale nejde. Houpavá chůze a nečekané pohyby zvířete pode mnou mne nutí udělat více fotografií než obvykle.

Najednou zastavujeme a opouštíme sedlo. „Z táhmle té duny nad námi bude hezky vidět západ slunce“, upozorňuje nás Ahmed a váhu svého tvrzení podtrhuje výmluvným gestem. „A nezapomeňte ten snowboard!“, připomíná s rozesmátou tváří, „jezdí se na něm dobře dolů.“

Škrábeme se nahoru a při prvních krocích si musím srovnat nohy. Posed na velbloudu je přeci jen širší a třísla trpí. Chvíli jdu hodně zeširoka a připadám si jako námořník, který hledá na houpavé palubě stabilitu. Dvacet minut chůze do prudkého svahu a po ostrém pískovém hřebeni stojí určitě za to. Viditelnost je vynikající a sluníčko bude zapadat přímo za nejvyšší dunou v celém Maroku, jež se vypíná přímo před námi a za ní se rýsuje hřeben Saharského Atlasu.

„Tak jdeme na to prkno!“, volá kamarád, „kdo to všechno chce zkusit?“ Pár bláznů se vždycky najde a tak o legraci není nouze. Přeci jen sandály nejsou ideálním obutím, které by dostatečně drželo nohu ve volném vázání. Prkno a snowboardista válející sudy na písečné duně působí na poušti jako zjevení z jiného světa.

Slunce ale zastavit nejde a světelné divadlo začíná. Už jako malý kluk jsem hltal knížky a články, které se nějak dotýkali putování karavan vyprahlými krajinami a v každé té knížce byl sugestivně a s literárním umem popisovaný západ slunce v písečných dunách. Nic se ale nevyrovná vlastnímu zážitku. Je to potřeba vidět a zažít. Krajina najednou získá úplně jiný rozměr, prodlužující se stíny modelují písečné duny do bizarních a nečekaných tvarů a jako na malou chvíli ztichne. Najednou se zastaví čas. Ten okamžik je krátký, slunce tu totiž zapadá opravdu rychle.

Musíme se vrátit k velbloudům. Na tábořiště nám zbývá ještě necelých 45 minut. Ze sedla slézáme už za tmy. Naši berberští přátelé nás usazují do stanu a za chvíli přináší čaj. „Večeře bude později, omlouvá se Ahmed, „tajine se musí dělat pomalu, jinak to prostě není tajine.“

Vyšel měsíc a obloha se rozzářila nespočtem hvězd. Něco podobného, i když s tak silnou září měsíce, jsem zažil v mongolské stepi, kde v okruhu 500 nebo 600 km nebyl jediný elektrický světelný zdroj. Tady také nic neruší volný pohled na nebe. „Kluci“, ptám se našich průvodců, „mohl bych si půjčit jednu vaši stoličku?“ „Na co, prosím tě?“, kroutí nevěřícně hlavou, „sednout si můžeš i do písku, ne?“ „To můžu, ale já ji chci na focení místo stativu“, vysvětluji své pohnutky a přesně vím, kde se mi doma ty dva stativy, které mám, válí. Na přechod Vysokého Atlasu se mi je ale nechtělo tahat. „Jasně“, kývají hlavou kluci, „pak přijď ukázat tu fotku“, smějí se pomíjivosti mého snažení.

K pozdní večeři se podávají tradiční marocká jídla. Jako předkrm dostáváme rýži s čerstvou zeleninou a jako hlavní chod tradiční kuřecí tajine, jídlo které se musí dlouze dusit společně s aromatickou omáčkou a zeleninou ve speciálním hrnci s pokličkou. Maso je tak nádherně měkké a kořením provoněné. Nevím, jestli to bylo pozdní večeří nebo atmosférou, ale mám pocit, že lepší tajine jsme za celé putování nejedli. Po večeři se scházíme před stanem. Naši berberští přátelé berou do ruky bubny a činely a začíná strhující noční produkce pod hvězdnou oblohou. Bubnů je tu nakonec víc, ale ani při velké snaze nestačíme rychlým rukám zkušených bubeníků.

„Jestli máte dobrý spacák“, ozývá se Ahmed, „můžete spát pod širákem. Ráno bude dost chladno, ale máme tu ještě nějaké volné deky“. Ulehám do svého horami osvědčeného „péřáku“ s vědomím, že mě přeci zima být nemůže. Když ale musím ráno vylézt, dává se do mě zima a opět si potvrzuji, že občas bylo dobré dávat ve škole pozor.

Neopakovatelný začátek nového dne

Málem jsme zaspali východ slunce. Ahmed huláká a nutí nás ke spěchu a nám nezbývá než doufat, že ví proč. Jdeme jen asi deset nebo patnáct minut na jednu z menších dun nad táborem. Nestíháme ani poprosit Ahmeda, aby donutil naše velbloudy si sednout, a s otevřenou pusou zíráme na sluneční kotouč, který se právě jako náhodou vyhoupnul nad obzor. Krajina dun se jako mávnutím kouzelného proutku mění a díky stínům se stává plastickou. Mám pocit, že v saharské poušti je všechno jiné, takové intenzívnější.

Cestou k hotýlku toho moc nenamluvíme. Ten zážitek je potřeba zpracovat. Teplota stoupá a začíná nám být vedro. U hotýlku Ahmed ještě rozbaluje svůj „kamínkový obchod“. Snad každý tu totiž prodává krystaly a zkameněliny, kterých je v kamenité a pusté krajině Saharského Atlasu spoustu. „Ahmede, díky“, podávám našemu příteli ruku, „bylo to bezva a tady máš na památku to tričko, které se ti včera tak líbilo.“ „Davide, díky a přijeď někdy na dýl, vezmu tě na tři nebo pět dní do pouště a to bude teprve zážitek!“, loučí se Ahmed a mění si tričko s nápisem „Rallye Paris – Dakar“ za mé oranžové průvodcovské triko s nápisem „follow me“.

Slovo závěrem

Sedím v autě, koukám z okna a přemýšlím. Písečné duny Erg Chebi pomalu mizí za námi a náš pobyt v Maroku se chýlí ke konci. Ještě navštívíme královské město Fes a Casablancu, ale to hlavní, hory, soutěsky, palmárie a poušť, už máme za sebou. Přátelé, nevěřte knížkám, nevěřte časopisům ani reklamním letákům cestovních kanceláří, protože poušť je třeba vidět, cítit a zažít. Skutečnost je totiž vždycky mnohem, ale mnohem lepší než to, co si člověk může přečíst. Zaujalo vás to? A co si něco podobného zažít na vlastní kůži?

Text a foto: David Hainall, článek původně vyšel na idnes.cz 2. 1. 2013

Post navigation

Tags: , , , , , , , , ,